Stručný návod na přípravu lovce
Ingredience:
1) Sežeňte si rozvážného, dospělého Anglického kokra, který je svým
vzezřením předurčen k dráze výstavní, s rodokmenem plným jemu podobných krasavců
bez lovecké průpravy. Na barvě nezáleží.
2) Obrňte se notnou dávkou trpělivosti.
3) Sežeňte si dobře zazvěřenou honitbu kam můžete bez obav z myslivců chodit.
4) Nezapomínejte na tu trpělivost, radši si připravte 2 dávky ;), ale protože
nebudou stačit, přiberte k výcviku i zkušenějšího psa.
Návod k přípravě:
Nejprve se ujistěte, že jste připraveni psa vypustit v přírodě kde se bude jistě
chovat jinak než v bytě či na zahradě. Je možné že vezme i „dráhu“. Proto je
nutné ujištění že na vás reaguje a vrátí se zpět, čili před vypuštěním jste
cvičili přivolání v uzavřeném prostoru, nejlépe na zahradě. Po vypuštění však
zjistíte, že předchozí obava byla bezpředmětná, pes se nehne dál jak na metr od
vás. Co kdyby tam číhal krvelačný zajíc….
Po 20 minutovém pochodu se psem u nohy (bez povelu „k noze“) to vzdejte a jděte domu. Takto to zkuste ještě 2 dny za sebou a vzpomeňte si na ingredienci č.4. Po 3 dnech kdy přemýšlíte, že máte totálního negramota co je opravdu jen na gauč si vezmete na procházku zkušenějšího psa co rád slídí (Pozor, musí slídit a být ovladatelný, ne štváč co zdrhne). Hele váš Lord se posunul od nohy o 3 metry dál. Hurá. Po týdnu se dopracujete k tomu, že se pes hne na 10 metrů od vás a má základy slídění, kdy se snaží i o člunkování. Nabudete dojmu, že již nepotřebujete pomocného psa, když jste se tak pěkně rozchodili… Omyl, bez druhého psa zjistíte, že je tu opět ten gaučák co se nehne dál než na 2 metry. Postupně přejdete na 2 fázový výcvik – ráno se 2 psy, odpoledne s Lordem. Po měsíci se dopracujete k tomu, že Lord zvládne slídit sám ve vzdálenosti cca 10 metrů a když narazí na stopu odběhne i 15 metrů. Zde ale nastává bod zlomu, při vzdálenosti 10-15 metrů od vás a při snaze prohledávat okolí je v dobře zazvěřené honitbě velká pravděpodobnost, že doslova šlápne na zajíce. A v takovém okamžiku se v Lordovi probudí opravdu velice dobře ukrývaná vášeň k lovu a vystřelí jak raketa za zajícem. Nereaguje na nic… A máte tu nový problém, ze psa se stal štváč který nereaguje na povely. To není dobré. Když se vám podaří psa odvolat, zažijete něco podobného ještě další den, a další a další… Až jednou rupnou nervy při pohledu na nedalekou silnici a psa začnete honit, jenže jak už víte jsme v dobře zazvěřené honitbě, proto když už dobíháte vystřelí nový zajíc a vše se opakuje, po 30 minutách skáčete rybku po psovi co se zastavil o metr dál aby popadl dech. Po zalehnutí psa se projeví počechraná nervová soustava a pes dostane svůj první výprask od vás (možná i v životě). Až se dostatečně uklidníte, olověné nohy budou schopné udělat krok a dechová frekvence se sníží na akceptovatelnou pro vydávání povelů absolvujte se psem na vodítku několika minutovou opakovačku základních povelů. Pod výhrůžkou zamordování jej vypustíte z vodítka a opakujete přivolání. Když odběhne na 3 metry, pak 5, 10… Když uposlechne chválíte, mazlíte.
Zvládli jste to. Pes pochopil, že musí i poslouchat jinak se panička dokáže dost zlobit a to může i bolet. Gratuluji váš pes probudil lovecké vlohy a začal vás i respektovat. Teď už je jen na vás jak toho využijete a zda budete cvičit ke zkouškám náročnějším, váš pes má tolik chuti k práci, že mu ji mohou závidět i místní kokři s pracovními předky.
Dne 18.4.2007 , v půl čtvrté odpoledne, navždy odešla psí dušička našeho Andýska. Až dosud jsem netušila jak těžké chvíle mohu zažít s tak milovanou bytostí... Bohužel nejen lidi, ale i zvířátka trápí civilizační choroby a jedné z nich se neubránil ani Andýsek. Rakovina je velice zákeřná nemoc se kterou se naneštěstí setkáváme stále častěji. Věřím, že teď se má již dobře, nic ho nebolí a někde na nebeských pláních prohání holky a nacpává si bříško. Ostatně tyto dvě činnosti měl na světě snad nejraději.
Nikdy už nebude život jako dřív, hodně se změnilo... Andýska jsem pohřbila na zahradě našeho domu,a na hrobeček zasadila velice vyjímečný rododendron. Tak vyjímečný jako byl Andýsek...
Když jsem si ho pořídila, slíbila jsem mu, že jednou náš byt vyměníme za domeček na venkově. Jsem velice ráda, že jsem tento slib stihla splnit.
Za svůj život Andýsek dosáhl na titul Český a Slovenský šampion krásy, Slovenský Grand šampion a Český veterán šampion. Byl druhým na Evropské výstavě, několikrát se stal nejlepším veteránem plemene. Složil zkoušky vloh a vyhrál barvářské zkoušky. Nic z toho však nepředčí to, že díky jemu jsem se dostala k tak nádhernému plemeni jako je Anglický kokršpaněl. Díky němu mám dnes kolem sebe další úžasné kokří osobnosti co mi pomáhají přečkat toto období. Snad jednou bolest v srdci přejde a zůstanou jen vzpomínky na štěstí co jsme spolu zažili...
Je to už opravdu hodně dlouho, co jsem psala poslední řádky do tohoto deníčku. Když jsem si to uvědomila, musela jsem se zastydět, jenže čas utíká tak strašně rychle a pořád je co dělat… Čas nezbytný pro psaní se prostě nenašel. V letošním roce se to pokusím napravit.
A co se u nás událo za ty dva roky bydlení na "konci světa"? Přišla malá Briketka z Vejminku, dnes nádherná slečna která mě neustále překvapuje. Briketka mě natolik uchvátila svou povahou a vzhledem, že jsem si na konci roku 2006 přivezla další „Vejminkářku“. Cíleně vybranou zlatou Happy Dermott z Vejminku. Musim říci, že se Briketce vůbec nepodobá :) Její paličatá povaha mi tolik připomíná Andýska. Její neustále okusování a ničení všeho co se dá, lezení do odpadkového koše, vyhrabávání růží a jiné „vydařené“ kousky a hlavně ten apetit, to prostě není jen tak. To se musí dědit s barvou, protože žádná jiná holčička není jako „Hepuška“ :). A nebo se Andík rozhodl něco ze svého já předat dál (když už nemá ty své potomky) a tak zcela nenápadně, nicméně důkladně učí Hepušku všemu co bych si určitě nepřála :)
Na podzim loňského roku jsem začala připravovat nové psí obydlí, které jak doufám dotáhnu do takové fáze, že tam budou moci hafani trávit svůj čas, když já budu v práci nebo na nějaké výstavě.
A co na nás dále čeká a nemine? To sama netuším, jen vím, že jsem plna očekávání, zda Čokynka bude mít štěňátka a já si s trochou štěstí ponechám holčičku, první generaci Dermottu.
Prostě a jednoduše, začala jsem si budovat svůj kokršpanělí svět a více či méně se mi to daří. Nejde všechno hned a tak jak bych si přála, ale věřím, že když vytrvám, odměna bude sladká :) Snad budou mít pochopení i naši sousedé, kteří se zcela nečekaně nastěhovali. Zatím se zdají být odolní. Moji pejsci jsou po 2 letech na samotě poněkud nekultivovaní a při každé příležitosti sousedům vynadají. Nejspíš za to, že narušili náš klid :)
Tímto jsem snad shrnula ty nejpodstatnější
informace a částečně tím omluvila svou pauzu ve psaní. Věřím, že se polepším a
brzy zase něco přidám…
Protože
čas letí a období zkoušek se neúprosně blíží, musí i moji pejskové pracovat...
Někteří své schopnosti teprve objevují, ti další je udržují. Každopádně je to
baví a to je hlavní!
Malá Čoky každým dnem lépe a lépe
chápe co má dělat a ve svých 10ti měsících pracuje úchvatně. Její temperament a
chuť do práce jsem už dlouho, u tak mladého psa, neviděla. Pozitivní je, že je
na mě stále svým způsobem závislá a tak poslouchá jak hodinky. Což se někdy u
její maminky, která chytne stopu zajíce, říci nedá. U té v danou chvíli převáží
lovecký pud.
A co je na zkouškách nutné znát?
Jak vyslídit (najít) a vyhnat zajíce, v ideálním případě ho ještě hlásit (což z
fotek nepoznáte :o))
Dnes
přijela na návštěvu Aireenka. Její osud nebyl lehký a tak jsem ráda, že se má
konečně dobře... Ale postupně. Aireen si ve 
třech
měsících zamluvila paní, která se jevila velmi seriózně. Nechala jsem se tedy
přesvědčit a dokonce přistoupila na splátky. Ale po měsíci, kdy mělo dojít k
doplacení kupní ceny se po paní X slehla zem. Nereagovala na telefony,
neodpovídala na zprávy... Prostě se mi stalo to, čemu se dá říci černá můra
chovatele. Už nešlo o peníze, ale o to malé stvoření. Mohla jsem jen doufat, že
se má dobře...
Bohužel tomu tak nebylo. Jak jsem se dověděla, již v prosinci se Aireen zbavili.
Ale kdyby alespoň zavolali a fenku mi dovezli - ostatně tak je to stanoveno i ve
smlouvě. Milá pani i s rodinou zabalila kufry, odstěhovala se pryč a Aireen
nechali minimálně dva dny samotnou doma! Hrozil jí dokonce útulek. Bohužel i
takový dokážou lidé být...
Ale naší holčičce štěstí nakonec přeci přálo a našli se nový páníčci. Dnes se má
čile k světu, odnaučila se neduhy spojené se špatnou počáteční výchovou a užívá
si života plnými doušky. Všem třem přeji hodně štěstí do budoucího života. A
ještě jednou děkuji za záchranu "mojí holčičky".
Nejen
podle kalendáře, ale konečně i podle počasí, se k nám dostavilo jaro. Do nového
dne nás probouzí zpěv sýkorek, které jsem přes zimu vykrmovala - asi se chtějí
odvděčit :o) Na záhoncích nám vykvetlo pár prvních kvítků a vše vypadá hned
veseleji... Jen nevím, jak dlouho ty kytičky ještě vydrží, moji psi se je snaží
(celkem úspěšně) zlikvidovat. Sice ne úmyslně, ale při svých hrách na hranice
záhonů neberou zřetel. Již teď je jasné, že dojde brzo na jejich zrušení. Snad
plánované truhlíky budou odolnější :o)
Dnes
je to přesně 9 měsíců, co jsou na světě naše "štěňátka". Z malých klubíček jsou
už velcí psi. Stejně tak i moje malá Čokynka prodělala první velkou změnu. Už je
z ní velká slečna a toho si všiml i Andýsek. Z úhlavního nepřítele se během těch
3 týdnů stal největší kamarád... :o) Ani nevím jak se to stalo, ale náhle je v
naší smečce nový řád. Ta ztřeštěňá Cherrynka nyní funguje jako výchovný prvek.
Malou Čoky usměrňuje a učí smečkovému životu. Na druhou stranu jí úspěšně
bránila před Andyho výpady, resp. pokusy o to být otcem... Andy si stále drží
místo jako vůdce smečky, ale náhle cítím, že by se již tolik nebránil, kdyby jej
vystřídal jiný samec. Ale zatím mu takovou změnu neplánuji, tak si může i nadále
užívat své vůdcovství. No a Čoky? Ta už konečně začíná chápat, že život není jen
velké hřiště, ale že je třeba dodržovat jistá pravidla a respektovat okolí. Je
to velmi zvláštní pozorovat tuto stále rostoucí rodinu. Člověk se má pořád co
učit!
Čokynce se výuka aportování zalíbila, takže teď nosí vše co se dá...
Nedá mi to, abych se s Vámi nepodělila o pár obrázků mých častých návštěvníků. Zatím jim sice trošku chybí společenské vychování a při většině pokusů o fotografii se vzdálí, ale přeci jen jsem pár snímků ulovila :o)
Jelikož se včera a dnes trošičku umoudřilo počasí, přestalo sněžit a sluneční paprsky rozpustili sníh zahalující naší zahradu, rozhodla jsem se započít s výcvikem malé Čoky. Zatím šlo o seznámení s pachem zvěře. Jako aport byla využita králičí kůže a letka z bažanta...
Není
to tak dávno, co většina chovatelů bilancovala uplynulý rok. Hodnotili své
odchovy, úspěchy i neúspěchy a plni očekávání vstupovali do roku 2005. Já v té
době ale už věděla, že ten nej krok mě teprve čeká...
Ale abych nepředbíhala, dovolím si také zrekapitulovat rok 2004 a připomenout
pár důležitých událostí, nejen chovatelských, jež se odehrály v mém životě. Ti
kdo mě znají vědí, že v loňském roce se můj život otočil totálně naruby. Vše
začalo1.6. 2004 stěhováním z rodného hnízda. Sice přechod z cihlového bytu v
centru Prahy do panelu na jejím okraji nesl svá úskalí, ale vyvažujícím kladem
pro mě bylo množství zeleně. To vyhovovalo hlavně mým psům a nejvíce v té době
březí Cherrynce. A to už jsme u druhé významné události loňského roku. Odchovala
jsem, troufám si říct že úspěšně, svůj první vrh štěňat. Na svět 
přišlo
šest krásných štěníků a abych měla nadílku dokonalou, zařídila to Cherrynka
perfektně, porodila 3 holky a 3 kluky. Důležité bylo, že se mi splnil sen a
narodila se mi hnědá holčička. Vlastně hned dvě, ale jen jedna zůstala doma.
Takže se má smečka rozrostla o jednoho člena.
Ale jak už jsem naznačila každá mince má dvě strany a její rub jsem poznala
velmi brzy. To, že život na sídlišti není nic pro mě a mé pejsky, se nejvíce
projevilo v okamžiku, kdy malá štěňátka nebyla už tak malá a dožadovala se svým
křikem pozornosti. V té době nervy sousedů nebyly tak pevné jako ty moje. A
druhou stinnou stránkou tamějšího bydlení byla neuvěřitelná povaha místních
lidí, kteří nabyli dojmu, že křoví je přeci také dobrá popelnice a s oblibou své
odpadky házeli právě sem. Což sice uvítá holub či potkan, vlastně moji žraví
kokři také, ale já rozhodně ne. A proto jsem se jala hledat opět nové bydlení.
Jelikož je můj život už navždy spjat s chovem psů, bylo jasné, že město pro nás
prostě není...
Dalším významným krokem bylo rozhodnutí vstoupit do řad mysliveckých. Připadalo
mi to logické vzhledem k tomu, že kokři jsou lovecké plemeno a tuto vlastnost u
nich hodlám podporovat. A tak jsem se po docházení na výuku a po všem
ostatním,co je k tomu potřeba, mohla v říjnu dostavit k závěrečným zkouškám. V
prvním okamžiku, když jsem viděla všechny ty sebejisté chlapy a, světe div se,
mezi nimi i pár ženských! (asi tři), měla jsem chuť se otočit a utéct. Byla jsem
si jistá, že vlastně nic neumím. Ale nakonec jsem zaťala zuby a šla na věc. No a
jaké bylo mé překvapení, když jsem vytáhla první otázku a bez potíží se
rozhovořila... Nakonec vše dobře dopadlo a osvědčení mi bylo vydáno.
A jak se říká to nejlepší na konec, v říjnu 2004 jsem našla to, co jsem tak
dlouho hledala... Nový a snad již trvalý domov. Rozběhla se jednání, všemožné
zařizování, ale výsledek snad stojí za to! Koupila jsem domeček v malinkaté
vesničce blízko Poděbrad. S bydlením na takovém místě však vyvstal i problém s
dopravou, a tak jsem byla nucena zakoupit auto a oprášit znalosti z doby, kdy
jsem dělala řidičák. Ale i to se zatím docela zvládá.
25.02.05, konečně nastal den D, ráno naběhla stěhovací četa a můj byteček
kompletně naložila do jedné Avie a jelo se (stejně je to hrozné, že život
člověka se vejde do jednoho náklaďáku...). Já plná obav ale i nadšení nasedla do
svého autíčka a poprvé se vydala na samostatnou cestu. Do té doby vedle mě vždy
někdo seděl! Ale dojela jsem ve zdraví a stejně i tak cestu zvládli hafani kteří
mi dělali společnost.V 11 hodin byla Avie opět vyložená a já mohla začít bydlet.
Sice mě čeká ještě moře práce a hodin strávených opravou domku, ale stojí to za
to! Po prvním dni stráveném taháním krabic, nábytku a neustálým čištěním všeho
možného, jsem únavou padla na provizorní lůžko a spala jak zařezaná až rána. Tak
jsem si ani nevychutnala tu první noc. Ta druhá však byla již sladká :o) A
nejlepší bylo probuzení, večer začal padat snížek a tak jsem se ráno mohla
podívat na kraj zahalený do bílé peřiny. Na poli před domem si hupkal zajíc a
při otevření vrat jsem zjistila, že jeden neposeda si to někdy k ránu poskakoval
i u mého obydlí!
Připojuji pár fotografií z naší zahrady a bezprostředního okolí které je opravdu
krásné. Jediné co ho narušuje je místní komunikace za kterou jsem však ráda,
protože bez té bych byla opravdu na konci světa :o)
A ještě důležitá věc je poděkování všem co se mnou tímto prošli. Hlavní dík
patří mému tatínkovi a jeho přítelkyni která je jak moje maminka, takže si
dovolím říci: "díky mami a tati"!!! Dále pak kamarádky Míša a Kamča které
trpělivě poslouchaly moje věčné obavy, myšlenky a radosti. A taky díky Radce
která mě svou odvahou inspirovala. Avšak nutno poznamenat, že takovou odvahu
jako má ona já postrádám, neboť v mém obydlí jsou všechny základní věci jako je
voda, záchod, elektřina atd. zcela funkční. A topit si mohu pouhým nastavením
teploty na elektrokotli... Takže Radko díky, ale takovej šílenec jako si ty
ještě nejsem :o)
No a teď již ty slíbené fotografie...
